Karel Hron Shoříme na vlnách

NĚKDO MUSÍ PŘIJÍT (úryvek)

Učení mi šlo poměrně rychle, ale na to, abych ovládal stabilitu snu a měl ho plně pod kontrolou, bych údajně potřeboval pár let intenzivní práce. Tolik času jsem ale neměl, a tak mi muselo stačit, že beru do rukou jednotlivé předměty, měním směr chůze a jsem schopen jakés takés rezistence, když se potkám s něčím nepříjemným. Když sen udeřil potřetí, ještě jsem nebyl připraven. Poté, co nastaly první známky dušení, se mi podařilo vstát a obcházet obvod prázdné místnosti, dokud se neobjevil východ, vedoucí do zahrady. Dopotácel jsem se ke kašně, ponořil do ní hlavu a v důsledku toho se probudil. „Slušný výsledek,“ zkonstatoval můj učitel, „ale natrvalo to váš problém neřeší...“ Každou noc jsem usínal s obavami, že to celé nezvládnu, i s pochybnostmi o správnosti toho, co dělám. Usnout se mi dařilo jen díky nekonečnému opakování pravidel ovládání snu. Trvalo to další měsíc, než se sen znovu vrátil.

POHRANIČNÍ TANGO (úryvek)

Někdo otevřel dveře do sálu a prudký závan větru mu vehnal prameny jejích vlasů do obličeje. Sejmul ruku z dívčiných zad a opatrně vysvobodil husté kadeře z pasti svého několikadenního strniště. S provinilým úsměvem se na ni znovu zahleděl. Ztuhnul na místě a nenávratně ztratil rytmus – z houštiny šedých, zacuchaných vlasů na něj nepřítomně zíraly vyhaslé oči z mrtvolně bledé tváře. Paralyzován hrůzou, pokusil se stařeně vyškubnout, ale její sevření bylo příliš pevné. Vedení se ujala ona a vláčela ho po parketě, jako kdyby tou mrtvolou byl on. Otevřel ústa k výkřiku, ale neslyšel nic. Křečovitě přidal na intenzitě a jeho křik naplnil přízračný prostor kolem něj. Nějaký hlas mu odpovídal z velké dálky a rychle se přibližoval. „Ondřeji, vstávej!“ Trhnul sebou a otevřel oči. Taneční sál zmizel a místo něj se vynořil šedý popraskaný strop s důvěrně známými mapami vlhkých skvrn.

„METRO, JÁ TĚ MILUJU“ (úryvek)

Z dlouhé chodby na přechodu mezi trasou A a B se ozývá hudba, nebo spíše zvuky, které se hudbou snaží být. Pomalu se blížím k siluetě rozježeného mužíka a rozeznávám jednotlivé detaily. Stojím před člověkem neurčitého věku v obnošeném saku, které toho pamatuje možná víc než jeho majitel. Protáhlému bledému obličeji dominuje nepřítomný pohled prázdných tmavých očí. Okolí evidentně nevnímá, zcela pohroužen do své produkce na nevšední hudební nástroje. V pravé ruce třímá šedé plechové kropítko od zahradní konve, přiložené k úzkým rtům. Pod pravou botou má drátem svázaná víka od konzerv, kterými udává kulhavý rytmus. Melodie, kterou muž soustředěně vytrubuje na kropítko, je táhlá a teskná, tak podobná vesnickým funebráckým maršům. Jako když pohřební průvod jde po zledovatělé cestě. Kroky jsou opatrné a ztěžklé, co chvíli někdo z nosičů podklouzne a rakev se zakymácí, někdy je to jeden z muzikantů a rytmus se na chvíli rozklíží… Představení dominuje hadrový maňásek nasazený na mužovu levou ruku. Je to neforemný kozlík ušitý z černých ponožek se dvěma rudými korálky namísto očí. Pomalu se kývá do rytmu a korunuje celou scénu svým záhrobním tancem jako sólista maňáskového baletu. Celá ta produkce zřejmě působí na kolemjdoucí tragikomickým nebo spíš politováníhodným dojmem. Já tu ale stojím a strnule zírám, hypnotizován sladkou přítomností smrti, kterou je ten výjev prostoupen.

HLEDÁM TĚ VE SNU (úryvek)

A pak ji uviděl. S mokrou hřívou zrzavých vlasů, celá rozesmátá a zářící s kapkami odrážejícími polední slunce. Byla jeho první, byla ta, pro kterou to léto dýchal a ostatní svět pro něj přestal existovat. Stála tam po pás ve vodě a opírala se zády o chlapce, který ji držel za boky a něžně líbal na šíji. Její ruce se vznesly vzhůru a zabořily se do hustých černých vlasů. V ten okamžik Daniel vyrazil prudce vpřed. Všechny okolní zvuky se slily v nesnesitelný hukot v jeho hlavě. Nejprve ho zpozoroval neznámý nápadník, a vylekán jeho šíleným výrazem, pustil zrzku a vyběhl z vody ven. Daniel si ho nevšímal a blížil se k ní. Hrdě stála a hleděla mu zpříma do očí. „Proč mi to děláš?!!“ zařval, když byl na dosah od ní. „Proč mi tohle děláš?!!“ opakoval, zalykaje se vztekem. Jedinou odpovědí byl vyzývavý pohled těch modrých očí. Všechno kolem ztichlo a sledovalo mladou dvojici. Daniel zařval potřetí a jeho ruce vzlétly střemhlav k jejímu bílému krku, jako dva dravci lovící pospolu. Scéna trvající ve skutečnosti několik vteřin se zpomalila a pak zastavila docela. Jeho prsty zamrzly, zabořené do dívčí šíje, jeho oči zůstaly viset na jejích rtech, ze kterých se dral výkřik.

MĚSTO RODÍ PŘÍZRAKY (úryvek)

Pomalu vykročil směrem k domu rodičů, ale po pár krocích se zastavil. Něco ho přimělo zastavit. Něco, o čem věděl, že je jinak, než má být. Shlédl dolů a uviděl, že jeho věrný společník tam není. Ohlédl se. Stín trčel nehybně asi deset metrů za ním. Tam, kde neměl být. Chtěl se znovu rozejít, ale nemohl. Zvedl sice nohu, ale nepohnul s ní ani o centimetr dopředu, jako by těsně před ním byla neviditelná bariéra, zabraňující mu v pohybu. Místo toho udělal automaticky krok zpět. A pak ještě jeden a další, až stál tam, kde byl jeho stín. Zdálo se mu, že stín téměř neznatelně pokýval hlavou, jakoby vyjadřoval spokojenost s tím výstupem. Tentokrát se mu podařilo vykročit kupředu, jen měl pocit, že jeho souputník se pohnul o zlomek vteřiny dříve než on. ‚Možná se mi to všechno jen zdálo,‘ pomyslil si, ‚vypil jsem toho poměrně dost,‘ a snažil se nesledovat zem. Přidal do kroku. Totiž, ne že by chtěl přidat do kroku, ale prostě musel. Podíval se dolů. Stín se zdál být o krok před ním. Zrychlení gradovalo tak, že co chvíli zakopával a sotva popadal dech. Klopýtal ulicí, tažen silou svého stínu.